Obdélníková místnost, čtyři zdi a prázdno. Nikde žádné dveře, žádná okna. Neutrální světlo bez zjevného zdroje. Ležíš na podlaze, záda přitisknutá ke zdi.

Ozve se několik výstřelů, při nichž neznámý útočník vypadne po zádech ze dveří. Poté hlídač upustí zbraň — jeho zranění jsou smrtelná. Zvedneš se opět na nohy. Vyhlížíš ze dveří, ale žádné tělo na chodbě nevidíš.

Převrátíš nažloutlý molitan a na místě hlavy spatříš rozpité rudé skvrny, které se ti před očima zformují do slova „VIRUS“. „Víte, kdo to napsal?“ ptá se doktor. Napřed ale všechno zmizelo. Matrace se rozplynula stejně jako mříže a tvoje kopie tě zanechaly v černém prázdnu. Náhle vše protnula bílá plocha a odnikud začaly vyrůstat černé linie, které se kroutily po prostoru, tvarovaly a seskupovaly, až vytvořily celou drátěnou místnost. Na tu se potom jako látky navlékly materiály. Kvádr před tebou se oděl do dřeva a na něm leží roztažené prostěradlo se stejným nápisem jako před chvílí. Sedíš v pracovně naproti doktorovi v bílém plášti. Přísně na tebe hledí přes hranaté brýle, od jejichž obrouček se odráží slunce, které do místnosti proniká skrz zamřížované okno.

„V tom případě vám nejsem schopen pomoci.“ Zatímco doktor skládá prostěradlo zpět, zvolá: „Služba!“ a hodí plastový sáček zpět do šuplíku. V naprostém tichu a strnulé póze vyčkává. Po chvíli mu dojde trpělivost, rázně přejde ke dveřím, odemkne je a prostrčí hlavu na chodbu. Chvíli se rozhlíží a pak zmizí z rámu dveří. Z chodby znovu zaslechneš jeho volání a vzdalující se kroky.

Ve ztichlé místnosti dozní tvůj křik a po pár sekundách se rozrazí dveře. Do pokoje pronikne kužel světla a přejede od tvých bosých nohou po mokré stopy. Přijde k tobě hlídač v šedé uniformě, popadne tě za ruce, připne je pouty k rámu postele a odejde z místnosti. Za pár sekund se vrátí po boku zdravotní sestry s uhlově černými vlasy. Ta ti vyhrne rukáv nad předloktí a zapíchne do něj jehlu. Její postava se ti ještě chvíli vlní před očima, než se její obrysy roztečou do prázdna.

Velikost tři na čtyři metry. Přesný pravoúhelníkový tvar. Zdi vypadají naprosto obyčejně bíle — nebo spíš prázdně — a pevně. Nikde žádný náznak cesty ven ani průduchů. Dokonale zhmotněný vnitřek geometrického tělesa.

Rozhlížíš se po dveřích. Většina z nich je označena.

Přibouchne spodní zásuvku stolu a v ruce drží plastový sáček, ze kterého vytáhne kus povlečení s rudým nápisem. „Říká vám to něco?“

Nahlédneš do dveří, ale v momentě, kdy dovnitř dopadne mdlé světlo chodby, je instinktivně přivřeš. Místnost je plná lidí seřazených jako vojáci. V naprosté temnotě nehybně vyčkávají a s otevřenýma očima hledí nepřítomně před sebe.

„Kolikrát ti to mám povídat — pamatuješ si, že tě kdysi našli u nějakých dveří. Někoho snad dokonce zabiješ a pak se snažíš dobít do nějakých dveří. Ani nevím, co za nimi bylo. A od té doby tady stále ležíš, na tomhle lůžku. Všechno se ti to trochu pomotalo. Dokonce se jednou ráno probudíš a vidíš se, jak vcházíš do pokoje. Ale nestrachuj se, oni nás vyléčí!“

Jednu po druhé povytáhneš všechny zásuvky stolu, ale jsou zcela prázdné.

Přehrabuješ se ve věcech kolem odkládacího stolku. Rozpadlé díly modelu mozku a zlaté trofeje. Od jejich povrchu se odráží pokroucená pracovna, ve které spatříš svůj pohled.

„Co znamenají ta vyznačená místa?“

„To jsou slepé uličky.“

„A co je třeba tohle?“

„Tam jste byl zavražděn.“

Co nejtišeji se přimáčkneš na stěnu pokoje. Zacinkání klíčů, zámek a skřípnutí dveří. Místností projede ostrý proud světla následovaný pohybem tmavé siluety směrem k nohám postele.

Střep schováváš zarytý v dlani, trpělivě vyčkáváš a rozhlížíš se po okolních celách. Příležitost — jedna ze sousedních kopií zůstane otočená zády poblíž mříží. Nenápadně se připlížíš a pak v rychlosti prostrčíš ruku skrz mříže a ze strany zabodneš střep do jejího krku. Ozve se rána, jak tělo dopadne na dřevěnou podlahu. Napřed ale všechno zmizelo. Tvoje všudypřítomné podobizny, mříže, cela, všechno. Tmu protnulo světlo, a jako když na prázdném plátně začne vznikat obraz, objevily se první linie. Ty rozvrhly celý prostor a pak začaly odhalovat tvary okolních věcí. Obrysy se vyplnily barevnými plochami a do hrubé skici se začaly vepisovat čím dál větší detaily. Kvádry před tebou se vyplnily knihami a obdélník po straně orámoval venkovní scenérii. Jako autorův podpis z ní ranní slunce prozářilo celou místnost a krev se rozlila po dřevěné podlaze. Před tebou leží tělo hlídače v tmavě šedé uniformě a z krku mu trčí střep. Jsi zřejmě v pracovně nějakého ústavu. Na stěně visí hodiny ukazující pár minut po sedmé a za zády máš otevřené dveře.

S úsměvem ti podá jednu kartu, žaludová devítka. Sám si vezme čtyři karty. „Začínáš.“ Hraješ na listovou desítku.

„Ta stříbrná plechovka, co máš pod postelí. Ty si zas nevzpomínáš? Seš v pořádku?“ zvedne oči od balení cigarety.

Přejdeš k oknu a skutečně pod roletou najdeš pero. Začneš zapisovat čísla na lem oblečení. Psaní po textilii drhne a na chodbě slyšíš blížící se kroky. Opakovaně proškrabáváš tahy a za dveřmi se ozve zacinkání klíčů. Propiska ti ve spěchu vypadne z rukou a po čtyřech ji nahmatáváš po zemi. Dveře se otevřou. Stihneš sotva dopsat poslední číslici, když ti ostraha vyrve nástroj z ruky a násilím tě připoutá k posteli. Zkoumavě si pak zápis prohlíží. Za chvíli se vrátí i se sestrou, která do tebe vrazí jehlu a vpustí obsah injekce. Přivřou se dveře a věci kolem začnou mizet. „Slyšíš mě?“ zazní do prázdna.

Vejdeš a poznáváš tvary skvrn šedého lina. Sedneš si na svou postel a pod sebou ucítíš podivné zapraskání. Chytíš cípy peřiny a na podlahu se začnou sypat bílé plastové proužky. Zkoumavě jeden uchopíš — je to roztržená identifikace ze zápěstí. Má na sobě tvé jméno a datum narození. Všechno to jsou tvé identifikace. Z okenní rolety začnou na zem padat propisky. Uděláš pár kroků vzad a zavadíš o stříbrnou plechovku. Podobných jsou po podlaze stovky. Upadneš mezi tu změť a pod prsty cítíš rozsypanou kávu. Pozoruješ se ve stříbrných odrazech.

„Jak to všechno začalo?“

„Vzpomínám si, že něco čtu.“

„Víte, co to bylo?“

„Obdélníková místnost, čtyři zdi a prázdno.“

Hromady věcí se pod tebou množí, až tě vytlačí zpět do chodby.

Stiskneš kliku a rázem máš pocit, jak tě něco ohromnou silou vcucne dovnitř. Nevíš ani, jestli prolezeš klíčovou dírkou nebo protečeš skrze škvíru mezi dveřmi. Proud, který tě stáhne dovnitř, ustane hned poté, co tě zaboří do židle před dřevěným stolem s pohledem upřeným na hodiny nad ním. Je sedm ráno. „Posloucháte mě vůbec?“ přeruší tě hlas doktora sedícího za stolem. Jeho obrys ozařují ranní paprsky skrze podlouhlé okno protkané mřížemi.

Slyšíš cinkot klíčů za dveřmi. Se zkroucenýma rukama se přetočíš na posteli, ozve se klapnutí zámku a naproti tobě stojí vrásčitý hlídač v šedé uniformě. Od boku vyndá baterku, kterou ti posvítí do očí. Cítíš, jak proud světla chvílemi proniká skrze víčka. Poté tě hrubě chytne za ruce, sepne je dalšími pouty mimo rám postele a následně odepne předchozí. Vytáhne tě z postele a vede po šeré úzké chodbě lemované spoustou dveří. Pak se zastavíte před jedněmi s průhledem v horní části. Zaklepe na ně, odemkne a vstoupíte do pracovny. Po kratší straně místnosti je dlouhé okno překryté mříží a před ním za dřevěným stolem sedí znaveně vypadající doktor v bílém plášti. Rukou si upravuje stříbrné obroučky hranatých brýlí a prohlíží si listiny před ním. Ostraha tě zarazí do křesla, odejde a její klapavé kroky utichnou, jakmile se ozve zámek. Zrakem ulpíš na hodinách nad oknem, vteřinová ručička s cvaknutím postrčí hodinovou na sedmou ranní. Z upřeného pohledu tě probere až hlas doktora. „Posloucháte mě vůbec?“ zeptá se trochu sklesle.

Vezmeš za kliku a mírně pootevřeš dveře. V temné zatuchlé místnosti se staženou roletou leží na posteli bezmocně přivázané tělo. Nemůže ani pohnout hlavou, a tak jí jen mírně škube a očima koulí tvým směrem. Nemluví, slyšíš jen mručivé zvuky, které vydává zavřenými ústy. Obvázaná tvář je ti však zvláštně povědomá.

Temná místnost, sklep, na první pohled působí zcela prázdně. Úzké okno u stropu však v jeho středu osvětluje malý trezor.

„Známe to tu přece! Musíš si vzpomenout!“ naléhají na tebe.

„Jsem tady,“ ozve se hlas odněkud za stěnou. „Tady,“ slyšíš z různých stran. „Zde.“ „Za tebou.“ Otáčíš se po místnosti a kolem tebe se polohlasem rozeznívají další a další hlasy.

Sebereš ze země jednu z trofejí a opakovaně s ní prorážíš díru do doktorovy hlavy. V momentě, kdy na místě obličeje zbudou jen hrůzné pozůstatky, ustaneš. Cítíš horkou krev na rukou a prudce oddychuješ. Zbytek trofeje ti vypadne z ruky a obtiskne se na dřevěnou podlahu. Proti tobě stojí ve dveřích hlídač v šedé uniformě. Oči má široce otevřené a prsty pevně obepnuté kolem rukojeti zbraně, kterou na tebe míří. Něco na tebe huláká. Pohledem ustrneš na černém bodu hlavně.

Sebereš ze země plechovku a se zvukem zámku dveří otevřeš její víko. V jejím zašpiněném povrchu se setkáš se svojí tváří, nejde jen o odraz.

„Jsem VIRUS.“

„Myslíte, že tento svět narušujete?“

„Tuhle simulaci.“

„Jaký mezi tím vidíte rozdíl?“

Prudké zabodnutí injekce do těla. Rozhovor utichne.

Hrubě ti sepne ruce k sobě a postrčí tě do tmavé části místnosti. Navlíkne na tebe ústavní oblečení a vyvede tě ven. Procházíte dlouhou úzkou chodbou, ze které vedou po obou stranách v pravidelných rozestupech stejné dveře. Pak zastavíte, ozve se klapnutí zámku a vejdeš do nějaké pracovny. Ostraha tě usadí před dřevěný stůl, za nímž sedí doktor v bílém plášti a se sklopenou hlavou zírá na hromadu papírů před ním. Je nehybný jako socha, nijak neregistruje tvou přítomnost. Když se opět za hlídačem zavřou dveře, spustí se vteřinová ručička hodin nad stolem. Je sedm ráno. Do místnosti proniká ranní světlo v podobě obdélníků, které tvaruje mříž za oknem. Za ním v dálce vidíš postavy, jak nehybně sedí na lavičce. „Posloucháte mě vůbec?“ zeptá se doktor.

Rozhlížíš se po dveřích. Většina z nich je označena.

Ve chvíli, kdy se po tobě natahuje s pouty, do něj promrzlým tělem prudce vrazíš. Hlídač zakolísá a opře se o zeď kóje, zatímco ty po kluzké podlaze sjedeš k jeho nohám. Zmatenou situaci ukončí tupá rána a tvář ti klesne mezi spáry obkladů. Cítíš, jak tě zvedá ze země, spoutává ti ruce a navléká přes tebe oblečení. Stěží kontroluješ svoje kroky a tlačíš tělo, kam tě hlídač směruje. Zaostříš až na stříbrné obroučky brýlí: „Posloucháte mě vůbec?“

„Sestra dnes bude pouštět nějaké video, ale moc si od toho neslibujte,“ řekne, načež mu pohled ztuhne směrem ke zdi. Prudce se zvedne, odemkne dveře a vyjde na chodbu. Otočíš se a vidíš, že do pracovny protéká z chodby voda.

Zvedneš se ze země a rozkoukáváš se v zažloutlém skladu. Co nejtišeji oběhneš regály do další uličky a přikrčeně mapuješ sklad skrze přeplněné police. Mezi stříbrnými plechovkami barev zahlédneš útržky temné siluety. Zastaví se u rozpadlé židle, nad kterou se kymácí oprátka. „Je tu někdo?“ zvolá. Mezi kovovými odrazy se střetneš se svou podobou.

„Tohle značí pokusy o sebevraždu?“

„Ne, tyhle byly úspěšné.“

„A co bylo potom?“

„Začalo to od začátku.“

Kroky se blíží zpoza uličky.

Snažíš se rychle přepilovat pouta, když pokojem projede oslepující paprsek světla. Po chvíli do místnosti vejde žena s postarším hlídačem. Ten ti vyhrne rukáv a přidržuje paži, zatímco sestra s uhlově černými vlasy do tebe zapíchne jehlu. Vidíš ještě její vyzáblou postavu, jak se mihne v rámu dveří. Celý obraz se ti třese před očima. Pak se rozpadne a tebe zanechá v prázdnu.

Rozhlížíš se po dveřích. Většina z nich je označena.

Pootevřeš dveře. Zažloutlé světlo chabě prosvětluje sklad plný kyblíků s barvami, čisticích prostředků a dalších chemikálií. V uličce mezi regály něco těžkého spadne. Zapraskání dřeva.

Náčiní upustíš na podlahu. Ostraha k tobě udělá pár kroků a hned tě rychlým chvatem přimáčkne k zemi. Na ztěžklých rukou ucítíš pouta a v zádech injekční vpich.

Rozrazíš dveře a vyběhneš s nahým tělem z místnosti. Za sebou necháváš mokré stopy. Stojíš v dlouhé temné chodbě, kam doléhá hluk z pootevřených dveří.

„Správně, kde to jsi? Vzpomeň si!“ poletují ti tytéž hlasy kolem hlavy.

Dveře jsou odemčené. Na dně trezoru leží několik složených a hustě popsaných papírů. Jeden po druhém rozkládáš po zemi — některé vypadají jako mapy, jiné jsou složitě členěné deníky. Nepochybuješ, že jsou tvoje. Jejich zápisy tvoří po podlaze sítě. „Tak tady se nám touláte…“ Do místnosti vejde zdravotní sestra a její chůze prozáří pokoj. Změnil se. Rozložené papíry ze země zmizely a nahradilo je linoleum. Na stěně jsou očíslované přihrádky, dřevěný nábytek a za oknem slyšíš, jak se lidé venku baví. V jeho skle zaostříš na svůj odraz, jenž se prolne s vizí.

„Ta čísla pro vás něco znamenají?“

„Je to klíč.“

„Víte, že ‚V‘ je dvacáté druhé písmeno v abecedě? ‚I‘ deváté, ‚R‘ osmnácté, ‚U‘ dvacáté první a ‚S‘ je devatenácté. Rozumíte? Je to stále jen zápis toho slova. Není to žádné tajné heslo.“

Vidinu utne sestra: „Vrátíme se na pokoj, co říkáte?“

Zvedneš se od těla hlídače a chvíli zůstaneš koukat skrze síť okenní mříže. Pozoruješ nehybné postavičky sedící na lavičce a celou scenérii prozářenou sluncem. Pak zakýváš hlavou a mrštíš klíče skrze skleněnou výplň. V momentě střetnutí jako kdyby spadla opona. Materiály okolních předmětů zmizí a odhalí jejich drátěnou konstrukci, která se jako zmačkané origami zhroutí sama do sebe. Zůstane jen prázdno.

Dál svíráš hadici a proudící litry se rozlévají celou chodbou. Za dveřmi se ozývají další a další hlasy. Zpoza rohu vyběhne promáčený hlídač s rozzlobenou grimasou ve tváři. Pozoruješ ho, jak uklouzne v proudu vody, když ucítíš prudké píchnutí v paži. Rázem se ti rozostří vidění a přestaneš ovládat končetiny. Sesuneš se na mokrou podlahu a po chvíli ti celé tělo klesne pod temnou hladinu.

Stěnu naproti dveřím pokrývá rozsáhlá knihovna s pečlivě vyskládanými řadami knih seřazenými podle barvy i velikosti, s důstojně vypadajícími latinskými názvy.

Rozhlížíš se po dveřích. Většina z nich je označena.

„Kolik si vezmeš karet? Můžeš si vybrat, kolik jich chceš na začátku,“ podivuje se nad tvou neznalostí.

Přikrčíš se a rukama přejíždíš po podlaze. Nahmatáš hrubou zem a na ní listy papíru. Linoleum se i se sestrou zkroutí a ty zůstaneš stát opět v chodbě.

Pacient stojí. V ruce máš listového krále a srdcovou devítku.

Držíš srdcovou desítku, listovou devítku, žaludové eso, srdcovou devítku a srdcové eso. Pacient přihodí ještě listovou osmičku.

Rozhlížíš se po dveřích. Většina z nich je označena.

S obavou sáhneš po klice. Když ale nakoukneš dovnitř, spatříš sluncem zalitou betonovou cestu mezi dvěma trávníky. Ve tváři cítíš vítr a po těle se ti rozlévá úleva. Zavřeš dveře a uděláš několik kroků vpřed. Rozhlížíš se kolem a stojíš před rozlehlou panelovou budovou, jejíž areál ohraničuje vysoký plot. V dálce vidíš park a v něm na lavičce dvě sedící postavy.

„Našlo se to ve vašem pokoji.“ Na chvíli se odmlčí a pohledem dál sleduje rudé skvrny. „Řekněte mi pravdu, o tomhle si s těmi hlasy povídáte, že? Sestra vás k ránu slyšela.“

Tělem se mačkáš ke stěně skříně, zatímco do dveří vejdou tři postavy. Chvíli zůstanou stát na prahu a začnou mezi sebou tlumeně mluvit. Poté vejdou do místnosti a jejich kroky šplouchají v kaluži vody, která teče z hromady před nimi. Jedna z osob jde směrem k tobě a zastaví se u poloprázdných polic.

Z chodby, která se táhne šerem dál, vede několik dveří.

Pacient hraje listovou osmičku. V ruce máš kulové eso a srdcovou desítku.

„Jestli nebudete spolupracovat, tak se odtud nedostanete.“ Dlouhá pomlka a upřený pohled. „Děláte si to jen horší,“ zavrtí doktor hlavou a sepne rty do úzké linky. Ohne se někam ke spodnímu šuplíku a hlava se mu schová za deskou stolu.

„Lituji, ale to není možné — ve vedlejším pokoji nikdo není,“ uzavře doktor celý rozhovor. Chvíli se odmlčí a zvolá: „Služba!“ Zpoza dveří se ozve rachocení klíčů, vrznutí dveří a dva kroky, během nichž se doktorova tvář vyděšeně zkroutí. Ozve se zaúpění a tělo hlídače spadne na podlahu. Z krku mu čouhá kus střepu a po podlaze teče krev. V rámu dveří se mihne postava a doktor s dalším voláním vyběhne na chodbu za ní.

Vstaneš a rozeběhneš se proti zdi. Podivný pocit, který se ti při pohybu rozlévá tělem, z tebe spadne při prudkém nárazu. Ležíš na zemi. Stěna nevydala žádný náznak slabosti. Nejsi s to rozpoznat, zda je vůbec dutá.

Rozhlížíš se po pracovně, zatímco zpoza dveří se ozývá hlas doprovázený naléhavým klepáním. Těkáš pohledem mezi odkládacím stolkem, zásuvkami a knihovnou, když se ozve cvaknutí v zámku a nesmělé pootevření dveří, které se o zlomek sekundy později prudce rozrazí. Proti tobě na prahu stojí postarší hlídač v šedé uniformě. V očích má běs, ale paže se zbraní nehnutě napnuté.

Popadneš hadici a přitáhneš ji k pootevřeným dveřím. Proud vody je rozrazí a odhalí šedou chodbu za nimi. Voda začne protékat skrz a máčet stěny. V dálce se ozve zaklení. Po ruce máš jedny z několika dveří, které z chodby vedou.

Z chodby, která se táhne šerem dál, vede několik dveří.

Ještě když se natahuješ po klice, doléhá k tobě skřípání podlahy a záblesky světla — ale teď koukáš do prázdného pokoje s rozhrabanou postelí a mimo ptáky za oknem neslyšíš vůbec nic. V rohu je prádelní koš, ze kterého vezmeš špinavé ústavní oblečení a navlečeš je na sebe. Jsou na něm stopy krve. Postel vypadá, jako kdyby z ní před chvílí někdo vstal. Prohledáváš zmačkanou peřinu staženou k nohám. Nadzvedneš polštář a z díry v něm vypadne mezi chuchvalci peří svazek klíčů.

Běžíš co nejrychleji pryč. Míjíš zelené keře, vůně, hlasy. Za rohem objektu spatříš bránu — vypadá, že ji nikdo nehlídá. Zamíříš k ní s vidinou svobody, ale pár metrů před ní do něčeho celým tělem prudce narazíš. Ležíš na příjezdové cestě. Cítíš, jak ti teče krev z obličeje a s námahou se snažíš zaostřit. Rukama jako slepec mapuješ prostor před sebou a plazíš se dál. Nahmatáš však stěnu. Stěnu, ze které září celá okolní scenérie. Žádný východ tam nikdy nebyl. Koukáš k nebi a pozoruješ, že celý areál je umístěn v ohromném kvádru, který funguje jako kulisa. Její obraz náhle zbělá, budova zmizí a ty zůstaneš jen mezi čtyřmi bílými zdmi.

„Správně, velice správně,“ ozve se hlas. Koukáš dál do bílé stěny, ale jsi v potemnělém nemocničním pokoji. Podlaha je pokrytá šedivým linem. Na jedné straně je okno přetažené roletou, po jejíchž stranách prosakují zbytky noci. Na druhé jsou zavřené dveře. Sedíš na posteli a až na ten podivně známý hlas je všude naprosté ticho.

„To přece říkáme, jsme ve vězení. Mříže, beton, postel… Chybí tu něco?“ nedává na sobě nijak znát absurditu celého výjevu.

Prostrčíš cíp prostěradla skrze mříž světla a uvážeš z něj jednoduchou smyčku. Stojíš na rámu postele. Nohy se ti nejistě klepou a bradou se opíráš o prsty svírající připravenou smyčku. Každý nádech představuje signál. Někde se otevřou dveře a ty leknutím ztratíš kontakt se zemí. Zhoupneš se do prostoru, přičemž se vymaníš z oprátky a s prasknutím dopadneš na dřevěnou židli pod sebou. Napřed ale všechno zmizelo. Pohledy kopií, zamřížovaná cela i zem. Tvoje tělo se ocitlo v temnotě. A padalo. Prolétlo do bílé plochy, ve které se začaly kreslit linie jako v mapě. Prostor, území, budova, místnost. Pár metrů nad zemí se mapa obarvila do materiálů a z obdélníků pod tebou se staly kovové regály. Míříš mezi ně. Pád, prasknutí dřeva. Ležíš na šedé linoleové podlaze skladu plného čisticích chemikálií, mezi kterými vidíš otevřené dveře. Zpoza uličky slyšíš kroky.

V rychlosti se zapřeš nohama za mříže a trháš kopii látku z rukou. Pak se ozve prasknutí, až přepadneš do postele, do plic nasaješ čerstvý studený vzduch a hledíš do namodralého stropu pokoje. Napřed ale všechno zmizelo. Rozhořčený výraz i chaotický hluk. Všechny mříže se rozplynuly a kolem zůstala jen jednolitá čerň a ticho. A pak, jako když celý prostor překryje nekonečná látka, se do bílé plochy začaly tvořit pokroucené linie draperie. Formovaly, protínaly a zbarvovaly se před tvýma očima, až utkaly prázdný pokoj ústavu zatónovaný skrze mříže pomalu se probouzející oblohou. V celém pokoji je jen jedna postel, na které ležíš, a mezi rukama svíráš prasklé cípy stahovacích pout. Přes stěnu slyšíš hlasy a za dveřmi klapání bot, které nabírá na intenzitě.

Otevíráš zásuvky stolu. První dvě jsou prázdné. V nejspodnější, mírně povytažené, leží plastový sáček s prostěradlem zbarveným krví. Z ničeho nic se octneš v šedé chodbě. Očima těkáš po dveřích, jimiž je chodba lemována.

Za dveřmi je společenská místnost, v níž strnule posedává několik pacientů. Na zdi visí televizor, ze kterého mdlým hlasem zní zpravodajství. Obtěžkáni vlastními starostmi s hrnkem rozpustné kávy mu nikdo nevěnuje pozornost. Hlas komentátora přerušuje občasné srkání. „Tady! Tady!“ zpozoruje tě jeden z pacientů a zaklepe opěradlem prázdné židle.

Soupeř stojí. V ruce máš srdcovou desítku, listovou devítku a srdcovou devítku.

Upustíš hadici a zaběhneš do dveří, které za sebou hned přibouchneš. Oslepí tě slunce a na tváři ucítíš vítr. Pod nohama máš betonovou cestu a stojíš před rozsáhlým objektem, který je obehnán vysokým plotem. Kousek od sebe vidíš lavičku, na které sedí dvě postavy.

V ruce máš srdcovou desítku, listovou devítku, žaludové eso a srdcovou devítku. Protihráč zahraje žaludovou osmičku.

Ticho v pracovně přetne vrznutí nohou židle. Neobratně se vysápeš na dřevěnou desku a přes oba stoly proskočíš oknem. V těch několika zběsilých sekundách vidíš šokující údiv v doktorových očích, slyšíš tříštění předmětů, které shodíš z odkládacího stolku, a nakonec cítíš stovky řezů po těle, když tvoje kůže protíná skleněnou desku. Oči máš pevně sevřené, spoutanýma rukama si chráníš tvář a očekáváš prudký kontakt s mřížemi. Doletět těch pár centimetrů trvá celou věčnost. Jakmile se odvážíš oči znovu otevřít, naskytne se ti zvláštní podívaná. Levituješ v prostoru rozbitého okna a tvoje nohy protínají okenní mříže. Kolem tebe se naprosto staticky vznáší tisíce kousků skla a v uších slyšíš jeho řinčení. Situace se zastavila a ty jsi loutka, co máchá ve vzduchu končetinami. Ostatními předměty volně prostupuješ, jako by zůstal jen jejich trojrozměrný obraz. Rázem začne jedna věc po druhé mizet, až zbudeš jen ty a prázdno.

„Dobře, dobře. Teď poslouchej, pod roletou je propiska, musíš si někam zapsat tahle čísla: 22-9-18-21-19, rozumíš?“

Uchopíš jednu z knih v tmavě zeleném plátně se zlatou ražbou. Když otevřeš její desky, vidíš nepotištěnou předsádku a stejně tak následující stranu. Listuješ celou knihou — je prázdná. Popadneš další, malá černá knížka z jiné sekce, ale i ta je plná nepotištěných listů. Vyhazuješ z polic další a další knihy a rozevíráš jejich prázdné dvoustrany. Celá knihovna není nic jiného než jen atrapa. Zmateně se rozhlížíš dál po pokoji.

„My se známe, my víme, kdo jsme,“ odříkává neznámý hlas nepřirozeně klidně. „Kde to jsme?“ ozve se šeptem z jiného směru.

Hledíce si vzájemně do očí postoupíš ještě o několik kroků blíže. Tu tvář poznáváš. Vypadá jako ty. Děs ve vašich očích se zrcadlí. Cítíš, jak se nemůžeš pohnout ani promluvit. Ležíš s pevně spoutanými končetinami a hledíš do temného stropu. Nekonečné ticho naruší jen tiché zavření dveří.

Pacient ti podá listovou devítku a kulové eso. Sobě rozdá čtyři karty. Začínáš, hraješ na listového spodka.

Zatímco sedíš v křesle, jehož nohy začne obtékat kaluž vody, rozložíš na stole vypůjčenou knihu. Nechápavě hledíš do zcela prázdné dvoustrany. Čteš mezi nepopsanými odstavci a obdélníková plocha se ti přibližuje před očima. Prostupuješ skrze jednotlivá vlákna papíru, mezi nejmenší částice, až zůstaneš v prázdné místnosti.

Zatímco se z venku ozývá volání, popadneš křeslo a zapřeš ho mezi kliku a dveře. V ten moment se ozve klapnutí zámku a horečné cloumaní klikou. Pak v pravidelných intervalech slyšíš nárazy do dveří a pnutí křesla.

Nakoukneš za stěnu oddělující buňku — podobných je v místnosti ještě několik. Kromě tvé kóje je všude zhasnuto. Hadice vede k širokému návinu, u kterého je kohoutek. Dveře vedoucí z místnosti jsou mírně pootevřené.

Vejdeš do prádelny, v níž se rozléhá oddechování obrovského stroje. Po straně místnosti jsou skříně se sloupci vyskládaného ústavního oblečení a několik naditých plastových pytlů na odpadky.

Jedním pohybem shrábneš karty ze stolu a pacient začne zuřivě nadávat a vytrhávat ti je zpod ruky. Pak převrátí stůl, začne lézt po čtyřech a úzkostlivě sbírat každou kartu z podlahy. Listová sedmička ti zůstala v ruce. Na rubu jsou napsaná nějaká čísla. „22-9-18-21-19.“ Přečteš si je těsně předtím, než ti kartu vyškubne a s prásknutím dveří tě vystrčí na chodbu. Jsi opět v setmělé chodbě provázané řadami dveří.

Napřáhneš se motykou v ruce. Ostraha lehce ukročí, popadne tě za paži a v páce přimáčkne na hrubou podlahu skladu. Pak ti něco prudce dopadne na hlavu a ve tváři cítíš krev. Vpich na těle. Podlaha se přetírá bílou, stěny také. Všude je prázdno.

Zastavíš pračku a buben sebou přestane vztekle házet. Otevřeš její dveře a začneš na zem vyhazovat zmáčené prádlo a voda z něj začne stékat do odtokové mřížky. Nevíš, co hledáš — všechno vypadá víceméně stejně. Zvenku zaslechneš dupot.

U odkládacího stolku se na zemi povaluje jeho předešlý obsah. Na stole je štos papírů a mezi nimi několik bleděmodrých složek. Po jeho levé straně jsou šuplíky, přičemž spodní je mírně pootevřen a u stěny stojí široká přeplněná knihovna.

Vstaneš a pod bosýma nohama ucítíš naleštěné lino. Patou přitom vrazíš do stříbrné plechovky zastrčené pod postelí. Klapavé kroky se zastaví před tvými dveřmi.

Cítíš, jak ti postava připoutává zápěstí k posteli. Do pokoje vejde někdo další, vyhrne ti rukáv a pevně přichytí paži. Něco tě píchne do předloktí a zvuky dalších kroků začnou znít podivně táhle. Víčka máš zalepená, nemůžeš se pohnout. Levituješ v prázdnu.

Držíš listovou devítku, kulové eso, srdcového krále a srdcovou desítku. Soupeř přihazuje žaludovou desítku.

„Kdo by to byl? Jsme to my přece! Nepoznáváme se? Jsme ty!“ promluví tvoje podobizna v cele na druhé straně. „A já jsem taky ty,“ řekne jiná kopie o pár cel dál. „A taky tyhle, tamti a všichni, které tu vidíš,“ rozhazuje kolem sebe rukama, jako by představovala postavy v divadle. Je zde však patrné rozdílné nadšení pro roli.

„Snad se to díky těm lékům zlepší. Je nutné je užívat delší dobu, aby měly ten správný efekt.“ Chvíli si pak doktor prohmatává kapsy, jako kdyby něco hledal. Pak začne brouzdat očima po pracovně: „Co děláte ve volném čase? Nechcete si půjčit nějakou knihu?“

„Kde to jsem?“ ozývají se jako bzučící mouchy kolem tvé hlavy. Nemůžeš je setřást, cítíš, jak ti zalézají do uší. Stále něco říkají, jeden přes druhý, až se z nich stává jen mumlání. Někde se ozývá křik tvého hlasu. Nevíš, zda to nejsi ty. Jsi tu už tak dlouho, že v tom nepoznáš rozdíl.

Zvedneš se ze země a jas nabude na intenzitě. Postavíš se do středu místnosti a zakřičíš. Hlavou přitom kroutíš na všechny strany, jako když hledáš nejvhodnější směr. Nevíš, zda tvůj křik nezazněl jen v tvé hlavě. Přesto se po chvíli ozve jiný hlas: „Posloucháte mě vůbec?“ S očekáváním napínáš uši a rozhlížíš se po prostoru, ale nepřirozené ticho protíná jen tvůj dech. „Tady,“ zazní ti šeptem přímo u ucha. Instinktivně se otočíš — dál koukáš do prázdna. Hlas ti ovšem byl povědomý, ač si ho nedokážeš spojit s žádnou tváří.

Procházíš podél krabic se zásobami saponátů, když uprostřed regálu, přímo pod rozbitým světlem, narazíš na rozpadlou dřevěnou židli. Zrakem spočineš na oprátce, jež je uvázána nad ní a zlověstně se pohupuje. V sousední uličce se ozvou tiché kroky.

Mlčky koulí očima a vyzobává zbytky tabáku, co se válí mezi hracími kartami.

„Co to meleš?“ Koukáš do prázdných očí špičatého obličeje s bílými mastnými vlasy. Vypadá, že je tvou poznámkou rozhořčen a zvedá na tebe bradu, zatímco svírá mříže spojující vaše cely, jako by je chtěl od sebe roztáhnout. Píská ti v uších. „Povídá, že vypadá jako ty!“ zvolá jiný mužský hlas. Pískot je stále silnější. „Buďte zticha!“ Vidíš, jak se z postele napřímila vyzáblá bledá žena s černými vlasy ve tváři. Se zkrouceným tělem si zakrýváš uši. Náhle tě prudce oslepí světlo a pískot zcela utichne. Rozkoukáváš se kolem a všude zase vidíš grimasy jen svých tváří.

„Všechno v pořádku. Děkuji.“ Snažíš se alespoň trochu pozměnit hlas, ale uvědomuješ si, jak chabá interpretace to byla. Chvíli věříš bláznivé naději, pak ale napjatý moment protne zasténání skutečného doktora. V mžiku se ozve klapnutí zámku a na prahu proti tobě stojí hlídač v šedé uniformě. Jeho zvědavý pohled na zpoza stolu vykukující končetiny rychle vystřídá běs, pravou rukou nejistě sáhne k pouzdru zbraně.

Žádná odpověď. Skrze regály si prohlížíš sousední uličku, když mezi plechovkami od barvy spatříš svůj zrcadlící se deformovaný obličej.

„Vždy to buď skončí, že se octnu v té bílé místnosti, anebo mě zastřelí ostraha.“

„Ostraha?“

„Ti hlídači v šedých uniformách.“

„Žádná ostraha v našem ústavu není.“

Tváří přepadneš mezi police, ze kterých popadá spousta harampádí. Ozvou se kroky a obrys postavy zmizí z rámu dveří. Zvedneš se a vyběhneš do chodby.

Ve všem tom chaosu začneš mlátit hlavou o mříže, což ještě víc vyburcuje tvoje kopie. Hluk se šíří jako lavina. Všechny teď v euforii poskakují po svých klecích jako zvířata. Řev vyplňuje každý prázdný prostor a ty s každou ranou o mříže upadáš do větší tmy. Nakonec splyneš s davem — nevíš, jakým ze zpodobnění jsi.

Vejdeš do důvěrně známého pokoje ústavu, v jehož středu je holá konstrukce tvé postele, bez matrace i ložního prádla. Na zemi vedle je otevřená stříbrná plechovka s kávou. Zvedneš ji a zavřeš víko. V jeho povrchu zahlédneš svou tvář.

„Pamatujete si, co se dělo včera?“

„Ne.“

„Pamatujete si vůbec něco?“

„Vím, že tohle není skutečné.“

Vize zmizí a ty s rozčarováním vyjdeš zpět do chodby.

Znovu se rozeběhneš proti stěně a opět se od ní prudce odrazíš. Tentokrát zůstáváš ležet na zemi s pohledem upřeným do stropu. Nebo na zem? Netušíš, kolikrát se to ještě opakovalo, vše se slilo do podivné smyčky, která se ti přehrává před očima.

Kov mříží máš vmáčknutý do předloktí, jak natahuješ ruce do vedlejší cely. Tvoje podoba v ní nehnutě sedí na kraji postele a mlčky tě pozoruje.

Začíná mluvit rychleji a hlasitěji: „Jsme narušující, to rozhodně! Proto jsme teď tady! Umístilo nás to sem, protože si myslelo, že tím se to všechno vyřeší. Však se podívej — pod polštářem.“

Vrhneš se po ostraze. Ticho protíná skřípání lina a výdechy. Celou situaci ukončí vpich zezadu do krku, po kterém praštíš hlavou o zem. Všechno se ti před očima kroutí a mizí, až zůstaneš ležet v prázdnu.

„Uvěznilo nás to tu. Nevzpomínáš?“ ptá se tě podoba náhle ustaraně.

Mříže jsou pevné a úzké. Na stropě svítí dlouhé obdélníkové světlo překryté slabou mříží. Na matraci je nataženo bílé prostěradlo a polštář s přikrývkou v bílém povlečení. Vše je zcela čisté, bez sebemenšího zápachu. Spíš necítíš vůbec nic. Kolem se dál střídá řinčení mříží se skřeky, hlasy, šeptáním i krátkými chvílemi ticha.

Otevřeš dveře, které ti odhalí bílý prostor, zcela beze stěn, podlahy a stropu, protkaný nekonečnou pavučinou černých linií. Dynamicky plynou, natáčejí se a proplétají. Je v nich však přesný řád. Když se zadíváš na některé z vláken, čteš ve scénáři. Slyšíš repliky, cítíš emoce. Natáhneš ruku před sebe a přerušíš několik linek, které se začnou bezradně vlnit jako stuhy kolem místa protnutí. Trháš další a další linie, čímž spustíš řetězovou reakci — celý systém se hroutí, přímky praskají a mizí do prázdna. Fatální chyba simulace. Bílou plochu zablikáním vystřídá čerň, pod níž se škvaří plošné spoje.

„Co se děje?“

„Nehýbou se!“

„Ukaž, drahoušku.“

„Přestalo to fungovat.“

Bereš kartu, ale protihráč s vítěznou tváří vynese svršek a ukazuje ti listovou sedmičku. V ruce nic, co by situaci zachránilo, nemáš a pokládáš karty na stůl. „Dáš si ještě jednu?“

Stáhneš z postele prostěradlo, pod kterým je nízký nažloutlý molitan.

Otočíš se s dotazem na kopii, v jejíž cele není mimo postel nic. Nikdy tam ani víc nebylo, nebo ano? „To my přece nevíme.“

Pacient mění na listy. V ruce máš listovou devítku, kulové eso a srdcového krále.

Využiješ situace a ve dvou rychlých pohybech se zvedneš na nohy a razantně přidupneš nataženou ruku se zbraní. Křečovité sevření prstů povolí a zbraň vypadne hlídačovi z ruky. Dveřmi se zadíváš do šeré chodby a na krátký okamžik pohlédneš do zrcadla. Když však uděláš krok blíž, vidíš, že je zcela prázdná.

Kopie tě dál soustředěně ignoruje. Po chvíli si pod tlakem tvého pohledu začne na posteli nervózně poposedávat, až se k tobě přetočí zády. Klesne tělem na postel a přetahuje přes sebe přikrývku.

„A můžeme vám nějak pomoct? Něco pro vás udělat? Vyhovují vám léky?“ ptá se snaživě a po oku projíždí seznam ve složce.

Rozloží prostěradlo na stůl mezi vás. Na bílé tkanině je rudě napsáno „VIRUS“. „Víte, kdo to napsal?“

„Dobře, dobře, tak to jsem rád. Léky vám vyhovují?“ Zaloví přitom do složky a prstem projíždí nějaký seznam.

V ruce máš žaludovou devítku, srdcovou osmičku, listového krále a žaludový spodek. Pacient mění na listy.

Pacient ti rozdá žaludovou desítku, listového krále, listové eso a srdcovou devítku. Sám si lízne dvě karty. Hraješ na žaludovou osmičku.

Údery nevydávají žádný zvuk. V ruce cítíš jejich dopad, ale jinak můžeš stejně tak dobře máchat do prázdna.

Soupeř tvoji kartu s výdechem překryje svou poslední listovou sedmičkou. „Ještě jednou?“ zeptá se s úšklebkem.

„Sestra vás k ránu slyšela, jak si s nimi povídáte,“ řekne nedůvěřivě. Pak si zhluboka oddychne a rozhlédne se po místnosti. „Nechcete si přečíst nějakou knihu?“

Neohrabaně se převalíš přes stůl a vrhneš se po doktorovi. Ten s údivem ve tváři spadne po zádech na zem a temenem hlavy narazí do odkládacího stolku za ním, až z něho popadají naleštěná ocenění. Vypadá omráčen. Zpoza dveří se ozve důrazné zaklepání.

Sáhneš po hromádce s oblečením, a zatímco se do něj navlékáš, ruch vpovzdálí utichne. Vyjdeš do ponuré chodby protkané dveřmi.

Znovu nakrčí nos a sklesle shrábne hrací karty na kraj stolu. „Co bereš za léky?“ zeptá se a kouká na tebe zpoza půlelipsy hrnku.

Když se zbraň snažíš zvednout, prsty ti projedou rukojetí — ne, rukojeť ti projede prsty a z rukávu zůstane čouhat jen zčernalý pahýl, ze kterého se drolí kousky spáleného masa. Tělo ti v mžiku uhlově zčerná, popraská a rozpadne se. Na zemi z tebe zbude jen hromada popela.

S podivně nabytou svobodou jdeš ke dvěma postavám na lavičce. Slyšíš jejich hlasy, ale jak přicházíš blíž, připadají ti podivně strnulí. Zastavíš se těsně před nimi, ale oni na tvoji přítomnost nijak nereagují a přesto, že je slyšíš, nehýbou rty. Dokonalé sochy, ze kterých se ozývá fiktivní rozhovor. Prohlížíš si kůži na ruce jedné z figurín, když se náhle za tvými zády ozve tříštění skla. Stihneš se sotva otočit — vidíš, jak někdo proskočil skrze okno z objektu ven. Rázem se všechno zastaví. Střepy zůstanou viset ve vzduchu a ty hledíš do své tváře mezi nimi. Pak vše začne postupně mizet, až zbude jen tvé tělo zanechané v bílé ploše.

Pomalu prostrčíš ruce skrze mříže vedle hlavy ležící podobizny. Když tě vycítí, prudce sebou škubne, ale to už zamačkáváš prsty do jejího krku. Pak se ozve trhnutí, prsty ti projedou skrz a mezi nimi se vznese oblak peří. Napřed ale všechno zmizelo. Lapání po dechu utichlo a skrze mříže se celý prostor vyplnil neproniknutelnou černotou. Tu prolomil roj bílých částic, které jak vánice začaly vířit po prostoru. Nanesly plochu, vytvořily stěny, ve kterých se začaly formovat další objekty. Z obdélníku k tobě začal proudit studený vzduch a změnil se na okno. Ulpělá zrnka se proměnila na textury jednotlivých věcí a vše se plynule obarvilo. Náhle jsi na posteli v nějakém ústavu a v rukách, které máš spojené stahovacími pouty a sepnuté kolem kovového rámu postele, svíráš protrhnutý polštář, ze kterého se k zemi snáší poslední kousky peří. Místnost je až na tvoji postel zcela prázdná. Skrze stěnu slyšíš tlumený hlas, jak mluví sám se sebou, a zpoza dveří k tobě doléhají klapavé kroky. Za oknem se schyluje k rozednění.

Tiché klapání po vlhké podlaze přeruší zvolání z chodby a všechny postavy rázem vyběhnou ze dveří. Nakoukneš na chodbu, ale je prázdná.

„Bylo to od krve. Vždyť se znáš. Viděl jsem je, jak to tam všechno šacovali. Já tam ale čmuchal jen pro kafe — přísahám!“

V ruce máš žaludovou desítku, listového krále, listové eso, srdcovou devítku a kulovou desítku. Protihráč mění na listy.

„Tak si tam něco vytáhněte.“ Rukou naznačí řady knih po stěně. „Ale obávám se, že to není příliš odpočinkové čtení.“ Přejdeš ke knihovně, zalovíš mezi stohy knih a jednu z nich vytáhneš. Se spoutanýma rukama ji položíš na doktorův stůl. Ten, zatímco si urovnává brýle, s přimhouřenýma očima zkoumá název na jejím hřbetu. Pak se prudce podívá ke dveřím. Otočíš hlavu a vidíš, že zpoza dveří protéká voda. Doktor se rychle zvedne ze svého křesla, odemkne dveře a vyjde na chodbu. „Služba!“ zvolá a ztratí se z rámu dveří.

Přepadneš na hlídače a rukou přitom sjedeš ke svazku klíčů, který se ti podaří odepnout. Ostraha si ničeho nevšimla. Na chodbě zaslechneš dusot několika dalších párů bot.

Prohlížíš si svoje končetiny — vypadají přesně, jak si je pamatuješ. Na sobě máš neznámé uniformní oblečení. Bezpohlavní, bez značek, bez popisků.

Rychle hledáš vhodnou skrýš a rukama šmátráš po všem na dosah. Maně na zem převalíš polštář, ve kterém se objeví trhlina — klíče rychle procpeš do peří a polštář hodíš na původní místo ve stejný okamžik, jako do místnosti vtrhne několik členů ostrahy. Všichni připraveni s namířenou zbraní a koncentrovaně upřenými pohledy. Napjatý okamžik přeruší až hlídač, jenž tvým přičiněním přišel o klíče. Bolestivě se zvedne na nohy, zaloví k opasku pro zbraň, kterou tě pak surově praští do hlavy. Obraz se ti jako sklo rozpadne na tisíce drobných částeček a zanechá tě v prázdnu.

Vylezeš na rám postele, z kterého vyskočíš na mříž světla. Klouby prstů pak opakovaně mlátíš do jeho krytu, až se konečně ozve prasknutí. Odlámeš kusy plastu a ve zkrvavené ruce držíš ostrý střep.

„Vypadáš dost nervózně. Ale co já ti mám co říkat.“ Sevře poloprázdnou cigaretu mezi rty a rozhlíží se po místnosti. „Nemáte sirky někdo?“ Není to otázka, nečeká na odpověď. Zaskřípe židle, vstane a otočí se zády k tobě. Na stole nechal propisku.

Úzká šedá chodba, kterou po obou stranách lemují dveře a jejíž konec se ztrácí ve tmě. Nikdo zde není.

„To my přece nevíme,“ odpoví tvá kopie z druhé cely. Jiná tvoje podobizna o pár cel dál prudce narazí tělem do mříží a s vyvalenýma očima se ti začne bláznivě chechtat.

Z chodby, která se táhne šerem dál, vede několik dveří.

Otevřeš dveře, v očích tě zaštípe venkovní jas a tvář olízne vítr. Uděláš pár kroků vpřed po betonové cestě mezi dvěma trávníky a otočíš se po rozlehlém panelovém objektu, z něhož vycházíš. Kolem celého areálu je vysoký drátěný plot. Vpovzdálí vidíš lavičky, na nichž sedí dvě postavy.

Popadneš kus zahradnického náčiní a zamíříš k rohu regálu. Nakukuješ prosvítajícími škvírami, ale nikoho nevidíš. Vykročíš zpoza rohu, ale chodba je prázdná a dřevěné trosky i oprátka jsou pryč. Upustíš motyku a vyjdeš ze dveří na mdle osvětlenou chodbu, jejíž stěny protínají dveře.

Pod haldou papírů vidíš tlustší bleděmodrou složku. Vytáhneš ji na stůl a zpozorníš, když na deskách spatříš své jméno. Uvnitř vidíš svorkou připnuté fotografie průřezů mozku. Dál listuješ formuláři a projíždíš jednotlivé kolonky — ty jsou však nevyplněné. A kde už vyplněné jsou, tak očividně zástupným textem. Lorem ipsum. Na dalších stranách, kde měly být lékařské zprávy, jsou jen změti nesmyslných znaků. Rychle prolistováváš zbytek složky, ale není v ní naprosto nic. Všechno jen naoko. Rekvizita. Pod prsty, jimiž se dotýkáš stolu, ucítíš něco tekutého. Jak příliš řídká barva začne ze stolu stékat dřevo a odhalí bílou vrstvu pod ním. Roztékat se začnou i ostatní materiály a celý prostor se ti zobrazí ve své nahotě. Obklopují tě jen obrysy v bílém prostoru, které se začnou jeden přes druhý rozpadat. Podíváš se na své ruce, ale spatříš jen pospojované geometrické dílky. Ty začnou jeden po druhém odpadávat a jejich kontury se spojí se změtí linií všeho kolem. Chuchvalce pavučin postupně zmizí a zůstane jen nenarušená bílá plocha.

„Zřejmě není v plánu se odtud dostat,“ rozhlíží se podobizna po cele a mluví, jako by si to sama ujasňovala. „A pozor za dveřmi na toho hlídače, má ostrou mušku,“ posměšně zavřeští jiná kopie okusující mříže.

Vejdeš do místnosti, kterou po všech stěnách od shora dolů lemují černobílé obrazovky. Z nich na tebe svítí záběry jako z bezpečnostních kamer. Vidíš místnost plnou mříží, v které uvěznění zběsile poskakují jako zvířata. Na jiné je záběr z chodby, po které pobíhá někdo nahý. Na dalších vidíš v pracovně na zemi ležící osobu, jak někdo krví píše nápis, střelbu, někoho za ruce přivázaného na lůžku… Přes děsivé výjevy se zadíváš na zcela bílou obrazovku. Někdo do ní ukazuje svůj rukáv. V rozostřeném obrazu spatříš několik čísel, které na něm má vepsané: „22-9-18-21-19“. Obrazy se do sebe navzájem začnou propíjet, až kolem tebe vytvoří jednolitou plochu plnou oživlých maleb. Náhle stojíš opět na chodbě.

„Výtečně, necháme je tedy zatím takto dál a uvidíme.“ Zavře složku a zkoumavě si tě prohlíží. „Trápí vás pořád ty vidiny, hlasy?“

Sáhneš po zbrani, kterou má ostraha uvolněnou u opasku. Prsty ti však nepřirozeně projedou skrz rukojeť. Zděšeně pozoruješ končetinu, ze které ti náhle začnou odpadávat zuhelnatělé kusy. Spálené oblečení odkrývá zčernalou kůži po celém těle a trup ti s praskáním odpadne z nohou na zem. Nezbude z tebe nic než hromada popela.

Prohrabáváš doktorovo oblečení, ale kapsy má prázdné. Zvenku už je slyšet naléhavé bušení na dveře. „Je všechno v pořádku?“

Využiješ situace a popadneš svoji podobiznu za zápěstí. Spatříš údiv v jejím obličeji a pak máš na kratičký moment dojem, že ona udělala zcela to samé, a v tomto prapodivném spojení rukou a letmém očním kontaktu tě přeruší zcela jiný hlas. Napřed ale všechno zmizelo. Tvoje kopie, mříže, cela, všechno. A pak jako když se na tmavý stůl přehodí bílý ubrus a na něj se začne servírovat — temnotu přerušilo světlo a to se zaplnilo liniemi. Rozvrhly prostor, opsaly obrysy všeho kolem a z náčrtů se staly věci. Bílý kvádr před tebou se změnil na dřevěný stůl a obdélníky zase vyznačily okna a obrazy. Nakonec neutrální světlo protnuly paprsky slunce a kancelář, v níž se octneš, začala být charakteristicky cítit a křeslo tlačit. Jako dezert pak přibyli lidé. Za oknem sedí nehybně na lavičce a přímo před tebou v nemocničním plášti mladě vypadající doktor. Jako třešnička se nízké ranní světlo odrazilo od jeho brýlí s tenkými stříbrnými obroučkami a ve vzduchu se prozářila zrnka prachu. „Posloucháte mě vůbec?“ zeptá se poněkud unaveně. Hodiny nad ním ukazují přesně sedmou ranní a jsi v pracovně nějakého ústavu. Ruce, kterýma se držíš vzájemně za zápěstí, máš sepnuté stahovacími pouty. Koukáš do bílého hrnku na stole před sebou, v kterém vidíš svůj zdeformovaný odraz.

Nakrčí nos a pak se s entuziasmem v hlase a nad balíčkem olámaných hracích karet zeptá: „Zahraješ si prší?“

Řez rozepnul kůži na krku. Tvoje tělo přešlo na druhou stranu, jejíž záblesky k tobě doléhají. Pokoj nějakého ústavu. Rudé tahy na prostěradle. Tvář sestry, co ti stlačuje ránu. Prázdná místnost…

Protihráč mění na listy. V ruce máš listového krále, listové eso a srdcovou devítku.

Vstoupíš mezi řady soch. Ve chvíli, kdy se jedné z nich prsty slabě dotkneš, na tebe natočí svoji tvář. Periferně vnímáš, jak se i ostatním figurínám uvolnily strnulé svaly. Chvíli nehnutě vyčkávají a pak najednou, jak na nevyřčený příkaz, na tebe zaútočí. Pod tíhou všech těl propadneš podlahou do prázdna.

„Záchod, ano, ano, rozhodně…,“ povídá si tatáž podobizna napůl pro sebe a přechází po cele. Zastaví se na druhé straně místnosti a teatrálně rozpřáhne ruce před záchodem, který je ostatně i ve tvé cele a ve všech celách kolem a nic nenasvědčuje tomu, že tu někdy nebyl.

Pomalu zvedneš spoutané ruce nad hlavu a pod nátlakem hlídačových příkazů si klekneš. Sklopíš hlavu a jak v tanečních pozoruješ opatrné nášlapy jeho naleštěných kožených bot po dřevěné podlaze. Pak se na chvíli zastaví a moment ticha přetne rychlý sled událostí. Ozve se pár jiných kroků, pak výkřik hlídače a rána, když se s úpěním a s rukou svírající krk svalí na zem před tebe. Po podlaze vytéká krev z jeho hrdla. S námahou se na zemi přetočí a zvedne zbraň směrem k útočníkovi, který stojí ve dveřích.

Soupeř hraje listovou desítku. V ruce máš jen kulové eso.

Klesneš tělem na postel a zaujmeš domnělou spací pózu. Kroky utichnou, ozve se cinkot klíčů, klika a po pokoji se začne pohybovat proud světla. Vidíš rudě, jak ti baterka prosvěcuje víčka. Odchází. Tma, bouchnutí dveří a zámek. Skok. Slunce již prozařuje obzor, sedíš na posteli a ruce máš volné. Cítíš se jinak. Ozve se zaklepání na stěnu z vedlejší místnosti. „To jsme my!“ doplní tlumený hlas.

Sedneš si přikrčeně na židli a pacient hned spustí: „Nemáš kulatou?“

„Přesto bych je takto ještě chvíli nechal,“ řekne nekompromisně. „Máte pořád ty vidiny, hlasy?“

Všechny klíče svazku vypadají na první pohled stejně, liší se jen v drobných značkách na jejich těle. Na jednom z nich vidíš vyrytou řadu číslic „22-9-18-21-19“.

„Vy. No tak dobře,“ zakývá doktor hlavou. „A co to znamená? Proč VIRUS? O tomhle se s těmi hlasy bavíte, že? Sestra vás slyšela.“

„Tak kolik si vezmeš?“ prohodí, zatímco míchá karty.

Po chvíli se ozve klapnutí zámku a několik kroků. Skrz zavřené oči vnímáš pohyby proudu světla. Baterka zůstane svítit nad tvojí hlavou. Osoba začne něco lovit u opasku.

Přes tryskot vody se tvůj křik vrátí zpět z různých směrů. Rozrazí se dveře a na prahu stojí vrásčitý hlídač v šedé uniformě. S otráveným výrazem vypne vodu a začne navinovat hadici zpět. Pak k tobě přistoupí a z opasku vyndá stahovací pouta.

V ruce máš listovou devítku, kulové eso a srdcového krále. Hraješ na listovou desítku.

Nedůvěřivě převalíš polštář. Pod ním na tebe z prostěradla září rudý rozpitý nápis „VIRUS“. „To máme pro zapamatování! Nevím, jestli to má být test, program, hra, ať je to cokoliv — my to narušujeme. Rozpadá se nám to před očima. Necítíš to? Stále se to restartuje, čas víří ve smyčkách a naše cesty se překrývají přes sebe.“ Pak se na chvíli odmlčí a změní tón hlasu: „Poslouchej, pod roletou je propiska, musíš si někam zapsat tahle čísla: 22-9-18-21-19, rozumíš?“

Držíš žaludovou devítku, srdcovou osmičku a listového krále. Hraješ na kulového spodka.

„Pořád v simulaci. Pamatuješ?“ ptá se dychtivě.

Někdo postrčil vteřinovou ručičku. Popadneš ze stolu těžítko a napřáhneš se k surovému úderu. Pak se ozve ohlušující rána a tvoje tělo sebou prudce škubne zpět, až se zhroutíš k zemi. Tvář máš vmáčknutou do podlahy, po které po chvíli začnou dupat další a další kroky. Brzy však ustanou.

Zatímco odchází do zadní části místnosti, sebereš pero ze stolu a vyjdeš na chodbu.

Saháš po kartě, ale protihráč hru ukončí listovou sedmičkou. „Ještě jednou?“

Rozhlížíš se po dveřích. Většina z nich je označena.

Máš podivný pocit, že v místnosti něco zmizelo, ale pravděpodobně to tam nikdy ani nebylo. Nejistě těkáš očima. Kopie si zmatku v tvojí tváři všimly a vsakují se do ní pohledem. „Cvoku!“ chechtá se. „Hledáš klíče?“ vřeští odjinud další. Jejich výsměch stále sílí.

Pacient si vezme čtyři karty a začíná — přes kulového krále dá kulovou osmičku. Držíš srdcovou desítku, listovou devítku a žaludové eso.

V ruce máš žaludovou devítku a srdcovou osmičku. Soupeř hraje kulovou desítku.

„Víte, kdo to napsal?“ zeptá se, jako když stejně zná odpověď, a prst zabodává skrze rozpitý nápis.

Zavoláš přes sklad, načež postava přizná svou přítomnost a rázným krokem vykročí uličkou přímo k tobě. Člen ostrahy, temně šedá uniforma.

Pacient mění na listy. V ruce máš srdcovou desítku, listovou devítku, srdcovou devítku a srdcové eso.

„Cigaretu, jestli nemáš…,“ řekne nechápavě.

„Poslouchej,“ na chvíli se odmlčí. „Tohle všechno, to není skutečné.“

Zatímco pacient srovnává karty, vytrhneš mu je z rukou, až se rozlétnou po podlaze. Za jeho hulákání se o karty přetahujete. Listová sedmička. Na rubu jsou napsaná čísla. S hromadou karet v ruce tě pacient povalí. „22-9-18-21-19,“ přečteš si, když ti kartu vyškubne a s rozhořčením tě vystrčí z místnosti. Pak za tebou práskne dveřmi a zanechá tě v potemnělé chodbě.

„Zase prostěradlo? Mapy, cesty, klíče? Hlídači tu po nás střílí kvérama, já jsem nula a ty jednička? Nemáš oheň, viď?“ Žmoulá cigaretu v puse a prohrabává kapsy. „A co vy, nemáte sirky někdo? Nemáte.“ Zvedne se a otočí se k tobě zády. Na stole za sebou nechal propisku.

Vedle kulového esa lízneš srdcového krále. Pacient hraje žaludovou desítku.

Náhle začaly kopie mnohem více upírat svou pozornost výhradně na tebe. Některé tě jen mlčky pozorují, jiné na tebe zmateně pokřikují a gestikulují. „Jsi blázen!“ ječí na tebe jedna z nich. „Hlavně nezkoušej to okno!“ směje se další. „Slyšíš hlasy?“ Hluk stále sílí.

Přejdeš z osvětlené kóje do potemnělého zbytku místnosti. Sáhneš po kohoutku a stříkání vody utichne. Místo něho zaslechneš zpoza dveří křik a vzdalující se kroky. Na polici před sebou si všimneš složeného ústavního oblečení.

„Vždycky jsme to my přece!“ bere otázku za absurdní.

Doktor se na tebe letmo podívá a zhluboka si oddychne. Rukou přitom zaloví ve stohu papírů a vyndá jednu ze složek. Zatímco si vyhlazuje čelo, druhou rukou listuje mezi dokumenty, a aniž hýbe rty, sám pro sebe si čte úryvky: „Paranoidní schizofrenie…, projekce prostředí…, halucinace…, útok na pacienta…, doporučuje se…, zvýšení dávek léků…“ Poté se odmlčí a upřeně se ti zadívá do očí. „Jak se dnes cítíte?“

Prohledáváš tělo mrtvého hlídače, který má kromě zbraně, co upustil, u opasku připnutý těžký svazek klíčů.

Skrze sloupce železa slyšíš, jak k tobě kopie ve vzdálenějších celách promlouvají, očividně se ti snaží něco sdělit. Nedokážeš zachytit jejich slova — jejich hlasy zcela zanikají v křiku dalších. Skoro máš pocit, že tomu úmyslně zabraňují.

„Vždycky si přece musíš hlídat, co bereš za léky,“ poučuje tě, zatímco z kapes na stůl vysypává zbytky tabáku a zmačkaný papírek. „Nevypadáš vůbec dobře, to ti musím říct.“ Jazykem přejíždí po rozklepaném papírku. „Stalo se něco?“

„Bylo otevřeno, měnili ti povlečení, matraci a hrabali tam. A právě i do té plechovky koukali. A pak, když odešli, jsem si lžičku vzal,“ říká jako všední událost.

Protrháváš černé plastové pytle, ve kterých jsou mokré kusy hadrů a obnošené oděvy. V nose cítíš zatuchlinu. Mezi tím vším vidíš nečekaně čistý kus svrchního dílu ústavního oblečení. Zrak ti ulpí na inkoustových skvrnách na lemu rukávu. Když se na tahy podrobněji zaměříš, vyvstanou z nich čísla „22-9-18-21-19“. „Klíč“. Vyběhneš zpět do tmavé opuštěné chodby.

Úzká šedá chodba, kterou po obou stranách lemují dveře a jejíž konec se ztrácí ve tmě. Nikdo zde není.

Pospícháš po ztichlé chodbě, kde se ozývají jen tvé bosé kroky. Náhle v šeru vrazíš do ostrahy, která ti do prochladlého těla zarazí injekci. Neovládáš své údy a tvář zaboříš do podlahy. Ani neucítíš její náraz a propadneš skrz — do prázdna.

Začneš prohrabávat stohy ústavního oblečení. Za chvíli z nich na podlaze vytvoříš bílou hromadu, ale nic neobvyklého nenajdeš.

Za doktorem se objeví odkládací stolek, na kterém jsou vystavena jeho ocenění a model mozku. Pracovnu dále zdobí několik expresionistických obrazů ve zlatých rámech. Nejsou ti povědomé. Vpravo za tebou jsou dveře, které vedou z pracovny, v jejichž průsvitu vidíš stojící postavu. Doktorova hlava se náhle vynoří zpoza stolu. „Hledáte něco?“

Popadneš kus přikrývky, ale podoba s hbitostí a očividnou nerudností zachytí její cíp.

„Služba!“ zavolá sestra s hlavou natočenou ke dveřím. Do místnosti vběhne hned několik členů ostrahy. Pod nohama jim šustí papír. Bez možného odporu ti zkroutí ruce za zády, napustí tě injekcemi a táhnou pryč. Prázdně koukáš do bílého stropu ústavního pokoje. Bílý kvádr.

Vyskočíš zpoza stěny s úmyslem zaútočit, ale v mžiku tě polapí a stáhne k zemi několik paží. Pak tě něco prudce bodne do hrudi a rázem cítíš, jak tvůj odpor slábne a siluety postav překrývá černá barva.

Zkoušíš pilovat plastová pouta o železný rám postele. Po chvíli tě vyruší zvuk na chodbě. Slyšíš kroky.

„Jo, to nemám. Slil sem si nějaký zbytky,“ kouká přitom do stolu. „Co ta tvoje plechovka, dyť byla skoro plná…“

Máchneš prostěradlem po kopii, která k tobě leží zády ve vedlejší cele. Ta s rozhořčením zachytí jeho cíp a jako smyslu zbavená se ho snaží zmocnit.

Chytneš za kliku, ale je zamčeno. „Slyšíš mě?“

Otevřeš oči a střetneš se s vyděšeným pohledem ostrahy. Využiješ momentu překvapení, ozve se zaskřípání bot a hlídač přepadne na záda. U pasu se mu zaleskne svazek klíčů. S vypjetím sil se vrací na nohy.

Pacient stojí. V ruce máš žaludovou desítku, listového krále, srdcovou devítku a kulovou desítku.

„Ano, ano, jistě. Jsme ve vězení,“ přitakává stejný hlas, jako kdyby se právě rozpomněl. Kolem tebe už nejsou zdi. Ostatně nejspíš tam nikdy žádné nebyly. Všechny strany místnosti obklopují kovové mříže a podlaha i strop má temný betonový ráz. V rohu je postel se skromnou matrací, polštářem a přikrývkou. Když se rozhlédneš skrze mříže, naskytne se ti ještě bizarnější podívaná. Všude kolem tebe, kam jen můžeš dohlédnout, jsou jedna vedle druhé naprosto stejné cely, jako ta, v níž se nacházíš. Včetně tebe. Ve všech celách koukáš na své naprosto věrné kopie, z nichž mnohé tě nyní spatřily ve stejném údivu, jako ty pozoruješ je. Vypadají od tebe naprosto k nerozeznání — chováním se však jedna od druhé značně liší. Koukáš na sebe, jak mlátíš hlavou do mříží, převaluješ se na posteli, trháš matraci, nahlas se směješ nebo vydáváš podivné skřeky. Jak v zrcadle skončíš pohledem na své tváři ve vedlejší cele.

„V tom případě jsi jen cvok, co má v hlavě hlasy.“ Otevřené dveře odhalí obličej hlídače, který si celou místnost nedůvěřivě měří pohledem. S nakrčeným obočím se obrátí k tobě a odněkud z pasu vyloví pouta, jimiž ti sepne ruce. Tlačí tě před sebou dlouhou chodbou a míjíte řady dveří, jež pravidelně lemují vaši cestu. Zaklepání, zámek a ostraha tě přivede do pracovny, v jejímž čele sedí za dřevěným stolem doktor v bílém plášti. Jeho obrys na pozadí zamřížovaného okna prozařuje ranní slunce. Ostříš na postavy lidí v dálce, z čehož tě probere až otázka doktora: „Posloucháte mě vůbec?“

Vyběhneš na dlouhou šerou chodbu, ale pohledem se střetneš hned s několika hlavněmi, kterými na tebe míří tmavé siluety. Nohy máš srostlé s podlahou. Krátký okamžik ticha přeruší kroky za tvými zády a hlídač vyjde ze dveří. Prudce tě udeří do hlavy a ty se propadneš trychtýřem ze stěn chodby a protáhlých postav do temnoty.

Z chodby, která se táhne šerem dál, vede několik dveří.

Rozeběhneš se proti postavě a srazíš ji na zem. Tělem postrčí rám postele a baterka jí vypadne z rukou. Bodnutí na stehně. Stěny vyrostou ze země a ty dopadneš tváří na podlahu.

„Co to je za mapu?“

„Mapa simulace. Naše cesty.“

„Koho?“

„Všech mých Já.“

Tma.

Strčíš hlavu pod hladinu. Nastalé ticho v uších zaplní tlak a voda se ti rozlije všude po těle. S leknutím otevřeš oči a prudce se nadechneš. Napřed ale všechno zmizelo. Tvoje tělo vklouzlo do temnoty odpadové trubky a udělalo v ní kotrmelec. Vše přerušila ostrá bílá a v ní se začaly jak z vodních proudů formovat linie. Napřed obtekly v nízkých kruzích a vytvořily na podlaze rysy budov a místností. Poté se jak ve víru stáhly kolem tebe a vytvarovaly členité zdi. Kapky vody do zdí vykreslily jemné struktury, z nichž se staly obdélníkové kachličky. Spáry mezi nimi rázem ztmavly a ty pod bosýma nohama cítíš jejich rýhy. S nahým tělem stojíš v rozlehlé umývárně rozdělené na kóje a před tebe dopadá hadice, která ti prudce tryská vodu pod chodidla. Kape z tebe voda a lapáš po dechu.

„Už je vám lépe?“ Sedíš ve společenské místnosti ústavu, přes nohy máš deku a nad tebou se sklání sestra. Žaluzie v okně prosvěcuje rudá obloha, z televize na tebe září tváře seriálových hvězd a hru zakončíš srdcovou desítkou. Je ti lépe.